Adršpach, řečený ádrstrach, je zajímavý místo kam se lezci jezdějí bát, potit krev, dřít kůži ve spárách, vibrovat v rajbácích, to všechno aby nakonec vylezli na ztuhlou kupu písku bez chytů (a zažili silně návykovou radost ze života). Ádr je bezkonkurenčně nejkrásnější a jednoduše řečeno nejlepší pískovcová oblast. Nejsem tu častým hostem, ale to se brzo změní. Beru dovolenou a s naplněnou károu lezuchtivci vyrážíme ve středu večer vstříc dobrodružství, vyhlášeným ádrputikám i filmovýmu festivalu, z kterýho uvidim jenom úvodní film, protože na koukání nebude čas..
Den první – po nákupu bund vyrážíme do teplic, Hysterku najdeme snadno, Blaboš pod elektrickým bálem odhodlaně hlásí „paráda jdeme na to , to dáš “.. Dal jsem, paráda byla. Jdem dál, co on? Poprvé na teplickym písku, co takhle stroboskop? Je plno.. Apolo 13? Necháme na jindy (hehe, tak za pár let). Dropin varianta hašiše? – jdem na to! Odvážně cvaká první z osolenejch poliček v převise, bouldr u druhýho zato nedáváme ani v mokrym snu. U horního stavění Hašiše to balíme, pro dnešek stačilo!
Den druhý- po nákupu lezeček Blaboš jede někam bouldrovat, já mám nový spolulezce. Výva s Terkou se mnou vyrážejí do ráje lehkejch stěnovek za pískovnu. Pochvíli nacházíme pomlázkovou na Marínu. Mám rád povinný chyty a madla v rajbáku? Komu by vadily… Z druhý strany čtyřvěží krásná cesta s možným bivakem v díře, která se průlezem stává slušnym přesípacim orlojem. Ladící rajbuňk žlábek nad kruhem je zvláštní druh slasti – se zajímavým prvním krokem od kruhu. Hledáme Vévodu a nacházíme, někdo mu provrtal díru v břiše asi kvůli výhledu přímo do pískovny. Spárová promenáda náhorní hranou je super zakončení dne jenom s malinkým zatměním při sestupu.
V sobotu doráží Jája , po každodenním nákupu matroše vyrážíme dobývat dominanty.
Sjezd po bříze do nástupu kampaňovky, komínkem pod komín, ale která to hrana? 
Pravá ne, je to ta levá (díky Michale na starostovi)! Krásný vzlínání po vlnkový hraně přináší následně několikadenní napětí v tříslech , 
ale to je jen malá daň za tak krásnou cestu na cukrovarák! Starostová. 
Jednoho slunnýho červnovýho dne v roce 1923 údajně strachy nestříleli vpoledne z moždíře na ozvěně, aby Fiehl s Diettrichem leknutím nespadli při prvním výstupu na tu její hlavu střapatou. Žeby prázdno konečně? Ani náhodou, trojka Sasíků celý náš oběd doluje smyčku ze spáry, aby se pak vydali špatným směrem komínem vzhůru. Podlézám je tunelem, zahýbám doleva, obhazuju tunovej viklan a vzlínám k prvnímu. 
Sasík vykukuje z odbočky a dolézá taky ke kruhu. Dáváme si přednost v širočině. Dostávám přednost. Tahle technika mi zatím unikla – jeden krok vzhůru, dva sjezd dolů. Dávám přednost. Sasík vybíhá – sleduju techniku – vnější patašpička je klíčová. Protentokrát se nechám dobrat s horním, Sasíci, díky. 
Pod komínem dobírám jáju a on další dva kámoše. Mezitím vybíhám komín – hlavně rychle než mě přemůže adrstrach. Na pilířku zase všichni dobíráme. 
Vyrážím k hlavě pod kterou ale vykukuje další hlava z údolky – hlava to čtyřčlennýho vláčku. Na štandu jsem první, všechny družstva necháváme pod uchem a brzy už starostově paní stojíme v pěšince. Vši to nemá, pocit je senzační. Slanění do údolí a koupačka konečně za světla.
Neděle – nákup snídaně, pohoda na křižáku. Stará cesta na První po nálezu správnýho nástupu luxusní (mnoho hodin). Okukovačka projektů na příště. Co takhle údolka na Křížovýho Krále? Prodnešek radši údolku na Maják. Mám toho dost. Mračí se a začíná pršet, právě včas, vždyť taky už jedem spokojeně dom…
Nahrávání ...
