Tenhle rok byl pro mě z lezeckýho hlediska přelom, neb jsem začal makat a to na plnej úvazek, poprvé v životě. Pro mnoho lezců obávaná tragédie, které je třeba se vyhýbat obloukem co největšího poloměru. Oproti všem očekáváním však měl nástup do háku pozitivní vliv na splnění lezeckých přání. Studentskej život s věčným nedostatkem prostředků a nepravidelnym režimem plným času na zabíjení zjevně už omezoval možnosti výjezdů i lezeckou morálku.
V dubnu proběhl výjezd do Chorra – sektor Machinodromo se svejma táhlejma převisama, kde člověk vytahá ruce až ke kotníkům na mě vcelku velmi pozitivně zapůsobil, tam se budu muset vrátit s trochu potrénovanou vytrvalostí. Už mám vyhlídnutou pěknou 8a , kde jsem se dostal až k 1. presce (asi z 15).
Práce se s lezením nakonec vcelku skloubila, takže proběhlo několik výjezdů do hor – Mt Blanc na splitboardu už v květnu hned po nástupu , Ratikon a Pardutzweg v červenci jako příprava na Velkého Kapucína, kterého se podařilo udolat v srpnu (Swiss route TD+). Úplně na závěr pískařský sezóny (v den zavírání skaláku) jsem už za šera dolézal Údolku na Kapelníka – cestu, která ve mně ještě před pár lety budila velkej respekt, a na kterou jsem ani ve snu nepomýšlel.
Z hlediska sportovní výkonnosti nedošlo k výraznýmu posunu, jezdilo se hlavně na písek, juru jsem navštívil asi jednou , zato roviště v úterý po práci celkem hodněkrát. V dubnu jsem objevoval maďarský sportovní oblasti – mají jich oproti očekávání celkem dost -něco je i v Budapešti a okolí. V listopadu proběhnul ještě jeden výjezd do Chateuvert – krásná oblast, ale vcelku malá. Nejtěžší sportovní přelez byl asi za 7aOS – no nelezem přece pro čísla, olé
Loading ...
