Rainy France à la Mallos de Riglos

Po 15 hodinách v autě dorážíme do soutěsky Tarnu v provincii Languedoc- Roussilon. Na pláních poletuje sníh přecházející v déšť , teplota kolísá kolem 4°C. Nacházíme velký převis s ruinami starých kamenných domů – toho času parkoviště pro piknikáře a neoficiální kemp nadějných lezců východního bloku.

Bydleni v Tarnu

Cedule „feu interdit“ nás ubezpečuje, že bezpečnější bude vařit v otevřeném kufru auta. Příštích několik dní si užíváme nepřetržitého mrholení střídavě v cestách chráněných alespoň zčásti převisem a střídavě při vaření u auta.

Destivej tarn

Vzpomínám na péřovku doma ve skříni.

Nakonec vyrážíme za lepším do sousednído Špáňa. Za deště přejíždíme zasněžené Pyreneje a o půlnoci stavíme stan kdesi nedaleko Rodellaru. Ráno se přesouváme do kempu, kde přestává pršet. Jdeme na obhlídku oblasti – parádní údolí přírodní rezervace obsypané skalkami, ze kterých nejzajímavější (pro nás momentálně jen na pohled) jsou táhlé převisy od 7b. Druhý den lezeme na slunci v sektoru El Camino, který nabízí velké množství cest v obtížnostech 6b – 7a. Klasa mi tady připadá vcelku rozumná až měkká.

sektor delfin

Další den nás čeká dobrodružná vycházka hraničící s kanyoningem, návšteva obří pokaděný jeskyně a konečně lezení pěknejch cest v epesním sektoru delfín, k němuž se sice musíme brodit, ale výhledy stojí zato.

Nazítří mě finálně klátí jakýsi vetřelec v krku, který byl dovezen z Francie. Nasazuju inhalační antibiotika, která ho udržují ve zvladatelných mezích, nicméně na dalších pár měsíců se přesto stává mým nejbližším spolulezcem.

mallos de riglos

Konečně odjíždíme do hlavní destinace zájezdu: Mallos de Riglos. Počasí se umoudřuje, vetřelec taky. Nic nebrání kochačce v kempu s úžasným výhledem na věže a cesty, které nás čekají ve dnech příštích.

jaja v el puro

Na rozlez si s Jájou dáváme klasickou normálku na el Puro – postraní výčnělek Pisónu – nejmohutnější bagety v nabídce pekárny (první spárové délky v koutě jsou bohužel hustě dojištěné borháky). Následuje pokus o klasiku na Pisón, který se zvrtává v celodenní kličkování stěnou s finálním drolivým výlezem na vrchol – výsledná kombinace cest se dá zpětně hodnotit jako vcelku zdařilá.

Pohled z Pisonu na Fire

Úžasné je i samotné slanění z vrcholu, které obsahuje mimo jiné 2 plné 60m lanové délky s průhledy z úzkého komína na osvětlenou vesničku Riglos. Restday zaplňujeme jídlem, válením na slunci a dalšími nezbytnostmi, jakož i finální návštěvou starověké nekropole, kde si Buri vyhlídne krásné místo k poslednímu odpočinku.

2013_04_05_fr_sp_adam-141

Důkladně promýšlíme taktiku průstupu třešničkou dortu našeho výletu. Fiesta de los biceps je známá cesta, už zdálky viditelná v převisu Visery jako bílá dálnice zamádžených dlaní. Cesta obsahuje jednu délku 6c a jednu 7a, svým tvarem připomíná obrácenou parabolu s přibližně 200m převislého lezení. Proto vrtáme díry do prkénka, které se tak spolu s kulatou smycí stává luxusní štandovou houpačkou měnící utrpení jističe v kochačku. Utrpení druholezce s báglem zase likvidujeme nákupem 50m šňůry v domácích potřebách, která je do horní části báglu volně spuštěna, takže prvolezci nic nebrání v jejím volném vytažení karabinou na sedáku.

Madlace jedna radost, jen neodpadnout mezi nimi, jisteni je vzdalene od 5 m a semtam i dal, to uz by se do cesty vracelo spatne :)

Pořadí lezců je potom prvolezec se šňůrou, druholezec, bágl. Rychlost postupu není závratná, pro cestu dané délky však dostačující, potěšení z lezení několikanásobně zvýšeno. Všechny délky přelézám volně prvním pokusem, střídavé vedení je narušeno pouze Buriho výpadkem v 6c . Zajímavý je i dolez na vrchol Visery , kde slepenec z obrovských valounů přechází do jemnějšího, téměř vápencového matroše.

Poslední den dáváme s Jájou ještě vcelku delikátní cestu na Aguju Roju se štandy v opuštěném supím hnízdě a pod dohledem supice se supátkem z protější stěny. Kolem nás i pod námi krouží hejna až několika desítek obřích ptáků. Velkých dravců tady mají přehršle (Sup bělohlavý,Orlosup bradatý, Sup mrchožravý, Orel skalní, Sokol stěhovavý, atd.). Přichází další vlna dešťů a my odjíždíme do tentokrát už slunné Francie. Jája s Jančou si dávají lehkou vícedýlku na jedinou věž v okolí, my s Burim bušíme 7áčka v převisech u jezírka. Nakonec si jěště rozseknu hlavu o větev abych vypadal při návratu drsněji, spraví to pár tekutých stehů z nedaleké lékárny. Poslední den lezeme v parádním sektoru „Tresor du Zebra“, kde se nacházejí i lehké cesty kolem 30m.

Cesta domů probíhá pro změnu za přívalů deště střídaného krupobitím.

Cette entrée a été publiée dans Alpinisme. Ajouter aux favoris permalien.

Laisser un commentaire

Your email address will not be published. Les champs obligatoires sont marqués *

Connectez-vous avec Facebook