Chamonické jehly – Grand Capucin 08/2012

Fotky: David Kofroň (černý rámeček), Buri (bez rámečku)

Autorem nápadu vyrazit na Kapucína byl Honza Plocek, organizace výletu se ujal Béda, realizace výstupu jsem se ujal já, Buri a David. Vytvořili jsme tak nezáměrně lezeckou trojici (potom co Bédu napadnul těsně před odjezdem zřejmě dost agresivní průjem a potom co se Honza diskvalifikoval už ve fázi plánování porodem dalšího potomka).

Už podruhý tenhle rok dorážím do Chamonic, které se tak stávají mojí nejnavštěvovanější zahraniční a tudíž téměř “domovskou“ oblastí. Vyjíždíme na midi, probíjeme se davem turistů a sestupujem na Glacier du Geant.

Míjíme rozsáhlý BC pod hlavní stěnou Midi – hladký plotny s rovnýma spárama a převisama vypadají poměrně přísně, přestože jsou některý cesty hodnocený obtížností V UIAA.

Obcházíme po ledovci masív Mt. Blancu de Tacul, kocháme se výhledem na Dent du Geant, dál kolem point Adolphe Rey, kde si vyhlídneme cestu na seznámení s oblastí. Po třech hodinách dorážíme na tábořiště pod Kapucínem, to se nachází téměř na začátku ledovce a je z velký části sevřený podkovou hřebenů okolních hor.

Pod kopcem je jeden stan lezců z Moravy, kteří zkoušeli O sole mio. Museli to zabalit v nejtěžší části, zítra to balí do údolí na restday. Varují nás před vyledněnym nástupovym žlabem, do kterýho začíná po 5.30 svítit a lítat kamení. Nicméně pořád lepší varianta než odtrhovka neznámých rozměrů a několik dýlek trojkovýho lezení. Stavíme stan vedle nich. Večer probíhá několikahodinový rozehřívání vody k pití. Noc je chladná, ale ve 3 ve stanu a ještě v peří se mi spí (asi jako jedinýmu) krásně. Ráno vyrážíme k nedalekýmu Adolph Rey, na vyhlídnutou cestu se chystají dvě francouzky nalehko bez batohu. Vyrážejí těsně před námi (místní chodí z Italský strany, odkud je přístup jen nějakých 40 min), takže první dvě dýlky lezu s výhledem na jejich pozadí, na štandech nás lákají na Kapucína slovy, že je mnohem ale mnohem těžší než cesta, kterou právě lezeme (Via Salurd 5 ). Nakonec nám mizí z dohledu. Lezení probíhá většinou kouty a spárami, úsek za 5 s krokem v převislý mělký spáře přibližně za 7 nás ujišťuje (nicméně jde to háknout za skobu, tak za 5 , A0), že to tady nebude žádná selanka. Štandy jsou povětšinou betelné 2 nejty s řetězem, jinak všechno po vlastním. Ke konci cesty potkáváme zavěšený volný kámen (cca 80kg) ve smyčkách, těsně před vrcholovým hřebenem zalézám do severní stěny, kde leží na štandech sníh. Po chvíli tápání se soukám širokou spárou na sokola až na hřeben jako břitva.

Dohání nás mlha i čas, a tak z druhý strany slaňujeme jinou cestou, která vede většinou kouty. Jeden štand z vybledlý smyčky vystužujeme vlastní prchačkou, ve spáře nalázáme asi 20 m odříznutýho lana, který berem sebou a vzápětí ho využíváme na dojištění při stahování lana našeho. Zanedlouho už jsme v táboře, zase tavíme vodu na zítřejší výstup.

Budíček ve 4, v 5 už upalujeme nástupovým žlabem. Vybíháme příliš vysoko, na prvním štandu už kolem nás lítají projektily z nedalekýho žlabu, který se proměnil v bystrej potůček. Po jedný dýlce traverzujeme policí z „O sole mio“ do naší cesty, štand pod spárou v plotně, Buri až sem dotáhnul většinu cepínů a maček, kde je s oddechem skládá. Lezení je super, rozhodli jsme, že celou cestu potáhnu já, za což jsem rád, neboť netáhnu batohy, který má Buri a David.

Lezení spárami jde většinou dobře jistit, až pod velkým převisem poněkud přituhuje.

Následuje hákovačka přes celou dýlku, od štandu kousek ještě hákovačka, potom už není za co hákovat. Cesta pokračuje mírně převislou plotnou, která se překuluje do klasický otevřený mělký spáry připomínající pozadí. Tuším i nepříjemný výlez ze spáry na oblou polici. Jelikož poslední skoba je 2 m pode mnou a další možnost založení v nedohlednu, moc se mi do mělký spárky nechce. Jediná možnost založení frienda za 2 vačky zablokuje jedinej chyt, o kousek níž je ve spárce natlučený vklíněnec s utrženým lankem. Morálu k přelezení těžkýho místa se pořád nedostává. Friend by neudržel žádnej pád a padání do 1 skoby bych nerad zkoušel, takže se ho rozhodnu posílit originálním zavěšením šťáradla do zbytku vklíněnce, do jehož očka cvakám presku a následně i jeden pramen dvojčete. Frienda hákuju a už jsem ve spáře. Friend vypadává, výlez ze spáry o pár metrů výš dle očekávání na oblou polici. Celej úsek je v průvodci značenej 6b A0. Zbylé dýlky k vrcholu už jsou vpohodě.

Zanedlouho (v 19.00) sedíme na ostrý kapuci – vrchol 3800 m n. m., máme radost že jsme to dali. Dneska jsme tady poslední, není moc času nazbyt a tak se rychle chystáme na slanění. Mám toho za celou cestu celkem tak akorát a tak na sebe celý slaňování bere Buri. Zprvu to jde dobře, brzy se ale setmí, máme štěstí – je pod mrakem a tudíž moc nemrzne.

Přibližně v půlce stěny Buri v půlce slanění hlásí obě lana ve spáře, “budu to muset asi odříznout”. Po další čtvrt hodině lomcování to nevypadá líp. Slaňuju se na to taky podívat. Situace nevypadá moc dobře – hluboká koutová spára, do který napadaly obě lana, uvnitř se do sebe pěkně zamotaly. Ze spáry kouká asi 10 konců, ale ani jeden kus delší než 10m. Bivak na polici a ráno vrtulník nezní moc lákavě, tak svítím do trhliny tahám za konce, který zrovna povolujou a pomalu rozplítám vánočku někde uvnitř. Máme štěstí, asi po 15 min spára vydává všechny kusy lana, sám nechápu, jak se to povedlo. Následuje další slaňování (vedený stále Burim) a hledání štandů, který se mi zdá ve tmě naprosto nekonečný. Nakonec Buri překonává odtrhovku a je na ledovci. Všichni jsme dole kolem 3. hodiny ráno. Lezení zabralo asi 12 h, slaňování neuvěřitelných 10, celkem 22h. Ta 300m vysoká věž s jednou dýlkou za 6b A0 se opravdu nezdála, že nám dá takhle zabrat! Určitě nejnáročnější podnik, do jakýho jsem kdy nalez. Druhý den se dlouho opalujeme než vyrazíme na sestup do údolí. Další lezecký ambice už nikdo nemá, a tak odjíždíme spokojeně do Prahy.