Mt Blanc na splitboardu a skialpech, 05/2012

Ok, je to tu rychle a nečekaně – dostávám volno po 14 dnech v nové práci. Honza dostává opušťák od otcovských povinností na celé 4 dny. Předpověď je nejistá : so ne sněžení , po azuro. Plán akce je tak jasný. Pátek odjezd z Prahy , sobota přes Midi aklimatizace na Cosmiques, ne nebo po výstup přes “tři vrcholy“, sjezd. V úterý návrat. Postupně zůstáváme z řady zájemců o krátký výpad do Chamonix, pouze 2, s danou předpovědí a itinerářem se tomu nedivím, naše motivace a nadšení jsou však v podstatě neochvějné. V sobotu ráno přibýváme do Chamonix a vyvážíme se první lanovkou na Midi do 3800 m n. m., sestupujeme na Glacier du Geant a dorážíme k chatě Cosmiques.

Kromě jinak vcelku prázdné chaty nás vítá vcelku nevrlý chatár, který navrhuje abychom rychle sjeli do údolí a tam prodali všechno vybavení, neboť jsme blázni a nacházíme se dle jeho názoru na nejnebezpečnějším místě planety. S díky zůstáváme na chatě, moje víra v úspěch podniku je však poněkud ochvějena, neb nad námi se tyčící stěna pokrytá mohutnou vrstvou čerstvého a nafoukaného sněhu vskutku přátelsky nevypadá. Honza zůstává přesvědčen o vysoké pravěpodobnosti úspěchu a tak načínáme první lahvinku červeného na oslavu dosažení aklimatizačního tábora č. 1. V rámci kvalitní aklimatizace potom objevujeme nečekané možnosti boulderingu po celém liduprázdném wintráči. Poté se brzy ukládáme ke spánku do chlupatých dek.

Ráno nás vítá stále stejně spruzelý chatár, tentokrát znechucen naším pozdním příchodem na snídani. Po vydatném jídle složeném z vloček a džemu naplňujeme změnu plánu. Z Midi sjíždíme o lanovou stanici níž, následuje mlžný traverz rozpraskaným ledovcem větší částí severní stěny. Honzova GPS s uloženými trackpointy je v téhle situaci neocenitelná. Obrovské séraky a hluboké trhliny působí impozantně.

Po několika hodinách dorážíme na chalotte de Mullettes trůnící jako orlí hnízdo na jediném skalisku, které se jako ledoborec zakusuje do nekonečně rozeklaného ledovce pomalu stékajícího širokým údolím z vrcholu hory.

Šplháme po řetězech k ocelové terase před vchodem do přístřeší. Tam nás vítá úplně opačná atmosféra než v předchozí soukromé chatě. Je tu kolem 15 vesměs veselých kop a pohostinný chatár ovládající české ahoj. Všichni jsou v dobré náladě způsobené teď už potvrzenou azurovou předpovědí pro zítřejší pokus o vrchol. Většina lidí jsou klienti staršího vůdce, který je baví veselými historkami za popíjení místní lihoviny s anýzem. Dává se do řeči i snámi a s šibalským úsměvem vysvětluje, že kopec je velký a tudíž je nutné střídat se ve šlapání stopy. Proti tomu se nedá nic namítat.

Kolem 1 ráno se už po chatě hemží čelovky.

Vyrážíme ve dvě jako jedni z posledních, zatímco světelný had se už plazí vysoko ve svahu. Z ocelové terasy je výhled na hvězdy i na osvětlené Chamonix. Po chvíli dohánění hada vidíme, že se jeho čelo nejprve zastavuje a poté otáčí ke sjezdu. Zachvíli už kolem nás projíždí vůdce a všichni jeho klienti. Vůdce jen v rychlosti pronáší něco o velkém množství sněhu. Zastavuje několik nezávislých skialpinistů a jeden spliter (splitboard Burton S-series 162). Říkají, že vůdce se rozhodl vrátit, protože podnik je příliš nebezpečný, na hřebeni je příliš sněhu. Honza namítá, že zimní normálka dle mapy po hřebeni vůbec nevede, vede totiž širokým ledovcovým žlabem, hned vedle hřebene. Tuto cestu vůdce už večer zavrhnul, protože je prý ohrožena pádem seraků. Nicméně sklon údolí do 30° znamená minimální nebezpečí uvolnění laviny a dle mapy i honzových načtených informací je séraky ohrožen pouze 1 krátký úsek na celé cestě. Rohodujeme se proto pokračovat údolím, 4 nezávislí lezci a jeden spliter se tázavě dívají na Honzu kudy – potom co mávne paží směrem ke žlabu mířícímu k vrcholu bez otálení vyrážejí udaným směrem vpřed. Několik následujících hodin se probíjíme ledovcem mezi trhlinami, překvapuje mě, že většina místních borců se nenavazuje. Někteří odpadají a sjíždí zpět na chatu (jeden se při sjezdu částečně propadá do trhliny). Jak se skupina zmenšuje a stoupá nadmořská výška, naše tempo se také propadá. Pod zledovatělým svahem na hřeben s Valotkou necháváme splitboard i lyže a nandaváme mačky. Zanedlouho už sbíráme síly v závětří Valotky, která nabízí kromě zápachu zvratek a odpadků, gumovou podlahu, velké množství použitých termofolií a nouzovou vysílačku do údolí. Jsou 3 hodiny po poledni a nám je jasné, že vrchol dneska nestihneme. Pochvíli nicméně vyrážíme ve stopách dvou nejrychlejších pokušitelů hory. Docházíme o nějakých 100 výškových metrů nad přístřešek, když je potkáme na sestupu zpět. Řeknou nám, že došli do míst, kde už se nedalo dál postupovat pro velké množství nezpevněného sněhu, který sjížděl i snimi s hřebene.

Po dosažení rovného místa se nakonec také otáčíme na cestu zpět z výšky kolem 4500 m n. m., za daných podmínek je to jediné rozumné řešení.

Sjezd na chatu je skvělý, pouze bezedné trhliny vyžadují velkou pozornost. Na chatě si dáváme luxusní menu složené z výborné knedlíčkové polívky, králíka na víně a z dezertu. V úterý ráno nás čeká nepříjemný traverz zpět na střední stanici lanovky, sjezd do chamonic , nezbytná prohlídka jejich krás a návrat domů. Cestou obdivujeme nádheru špičatých věží z kompaktní žuly a promýšlíme které by bylo možné zdolat. V tu chvíli ještě netuším jak rychle se mi tento sen splní a já se budu nacházet zpět v jejich stěnách …