Silvestr v Otztálkách

Plánování letošního Silvestra na splitboardu nebyl snadný úkol – bylo třeba najít chatu s  kapacitou úměrnou významu data akce, nejlépe dále od civilizace, poskytující snadné terény pro začátečníky, kteří se jí zúčastnili, a zároveň s dostatkem sněhu, tj. v dostatečné nadmořské výšce. Všechny parametry nakonec splnil Taschachhaus umístěný strategicky pod nejvyšším vrcholem Otztalských Alp – Wildspitzí. (až na přítomnost rozpukaného ledovce a 2 dny sněžení spojenými s lavinovou 3 těsně před naším odjezdem). Po vyhodnocení situace redukční metodou a s podporou Bédova prohlášení, že kolem taschahu je to placka, stále ještě zvažuji alternativu Pforzheimer hutte, kam vyrazilo dalších 5 členů AKA (wintráč pro 10 lidí je ale její silné mínus).

V sedum ráno nabírám Póla za hluboké tmy na Pankráci a o 10 min později Buriho na Smíchovské Agipce. U Mnichova ztrácíme několik hodin v zácpě, ve které také padá finální volba na Taschach. V 15.30 jsme na parkovišti u lanovek a v 16.15 vyrážíme údolím vstříc nočnímu dobrodužství. Během příštích sedmi hodin děláme pouze jednu významnější navigační chybu – do vrcholového hřbene, na kterém trůní chata nastupujeme zleva místo traverzem zprava pod skalami. Tím se dostáváme do strmého a málo zasněženého suťoviska, jehož průstup je skutečný boj – Pól láme jeden stoupací hřeben, já oba ztrácím a úspěšně nalézám. Po výstupu do sedla naše váhání přerušuje svit čelovek z chaty položené o 100 metrů výše. Dorážíme kolem půlnoci. Vytopená kuchyň je plná nepořádku, po stolech se válí vše od kartáčků přes náramkové hodinky až po helmy. Vypadá to, že na chatě je skupina asi sedmi Čechů. Jdeme spát do studeného lágru v horním patře. Vstáváme pozdě, venku sněží. Chata je prázdná a spodní místnost vyklizená. Vaříme, odpočíváme, cvičíme hledání s novými pípáky. Večer doráží pět Čechů z toho dva na sněžnicích, s prknem na zádech. Nejsou ze svého zážitku příliš nadšeni, další dny tráví v blízkosti chaty, neboť strmější svahy jsou pro sněžnice i se šlápnutou stopou prakticky nedostupné.

 

Další den je konečně azuro, vyrážíme do jižních svahů napojených na nejvzdálenější konec našeho údolí. Po dlouhém, ale vcelku příjemném stinném traverzu v čerstvém sněhu, začínáme stoupat konečně na slunci. Buri kope ukázkový profil a předvádí několik testů soudržnosti sněhové pokrývky. Horních 30cm prašanu (pěst) leží na tenké krustě, pod kterou je dalších 40 cm trochu slehlého sněhu (4 prsty). Hlouběji je utemovaná vrstva (hůlka). Vrstvy jsou slabě spojené, rozhodujeme se nepřekračovat sklon svahu 30°.

 

Pól stoupá prosluněnou dolinou neohroženě dále, udržujeme rozestupy kolem 20m. Kolem 35° se začíná ozývat praskání ve svahu – nejvyšší čas obrátit se zpět. Rozestupujeme se co nejdál od sebe a po jednom sjíždíme nejméně strmou cestou ve stále ještě úžasném prašanu do údolí. Cestou na chatu zkouším ještě stoupat do strmého sedla, ze kterého se už lavinka vysypala. V půlce svahu začínám ujíždět po tvrdé krustě, a tak se rozhoduju dohonit ostatní parádním sjezdem vedeným mírně napříč svahem.  Večer vaříme dobroty, hrajeme mariáš a jiné horolezecké hry.

Třetí den je opět azuro. Vyrážíme tentokrát přímo mělkým dnem údolí do jeho nejbližší postranní větve. Na slunci opět jarní opalovačka, Pól odkládá moiru a ukazuje svaly.

Nejvyššího bodu sedla opět nedosáhneme – svah kolem 40°, vrstva prašanu zakrytá deskou, to vše na betonovém podkladu velí k ústupu. Sjezdy jsou tentokrát ještě úžasnější – Pólovi se podaří napojit na strmý svah na opačné straně hřebenu naší výstupové trasy.

Silvestr trávíme vcelku poklidně, dopíjím půl láhve meruňkovice, za což se mi tělo odmění ranním bolehlavem. Na první výlet sezóny jsme vcelku vyžití, a tak se vydáváme na sestup.

 

Pokouším se sjet strmější svah s mělce ukrytým kamením. Na jednom z nich mi nečekaně podklouzne hrana a dopadám na zápěstí, které poté musím stáhnout obinadlem. U nákladní lanovky zamykám patu vázání novým přípravkem SPEED. Ukazuje se, že první část doliny je ještě příliš kopcovitá, tudíž by se lépe sestupovala na pásech, zato druhá polovina je z velké části pozvolný sjezd, pro který byl SPEED stvořen. Na parkoviště dojíždíme několika oblouky po urolbované sjezdovce opět na složeném boardu. Po pár kilometrech už po sněhu není ani památky a jarní atmosféra napovídá, že proběhlá akce byl nejspíš jen vcelku zábavný sen…

We cannot display this gallery