Marmolada – Punta d’Ombretta (3247 m n. m.) – Via Don Quixote (VI°+/VI°, A0; 950 m)
Po dlouhé době vypadá předpověď na hory dobře i tři dny před víkendem, tzn. žádné bouřky. Naším cílem je cesta Don Quixote v jižní stěně Marmolady. Pokud by někoho zajímalo, po čem jsme to lezli, stručný popis geologie najde na konci příspěvku.
V pátek večer vyrážíme s Adamem, Burim a Honzou Plockem. Na pár hodin si schrupneme na kraji lesa někde u Kufsteinu, abychom byli druhý den čerství. S Adamem chceme nastoupit již v sobotu brzy odpoledne a přespat na polici uprostřed stěny (s jedním žďárákem a péřovým spacákem) a ráno v klídku dolézt na vrchol. Přes Dolomity je však trochu zácpa, všichni se někam přesouvají s karavany a vůbec je nějak moc aut na silnicích, takže sice dojedeme až na konec asfaltky skrz kemp a lesem dál do kopců, ale stejně se vypakujeme docela pozdě. Cestou na Rifugio Onorato Falier (2080m) nedočkavě vyhlížíme, kdy již ve stěně poznáme podle nákresů cestu Don Quixote.
Buri s Honzou se ubytují na chatě a pomohou nám s věcmi k nástupu. Hned na začátku se nám podaří špatně nastoupit, protože cesta přes komín ubíhající vlevo vzhůru nevypadá moc lákavě. Začneme tedy moc vpravo a pak se komplikovaně dostáváme do správné linie. Jakmile se nám to povede, prostupujeme první délky celkem rychle. Začíná se šeřit, ale bivakovací plošina je stále v nedohlednu. Orientace podle několika nákresů cesty, které máme, také není snadná. Nakonec skončíme ve štandu ze tří starých skob a nevíme, jestli pokračovat doprava či doleva. Skoby vedou na obě strany. Navíc už je skoro tma. Po krátkém rozhodování vyhrává varianta zůstat a pokusit se alespoň trochu si přes noc odpočinout. Pokračovat za tmy, po vlastním jištění a nejistou cestou by bylo docela riskantní. U štandu je polička na sezení asi tak na půl zadku, takže většinu noci strávíme snahou se na ní alespoň chvíli udržet, abychom pořád neviseli v sedáku. Nakonec si ze smyček udělám i takové „stupátko“ pro nohy, což docela uleví. Ve společném žďáráku, péřovém spacáku a v péřovkách ani není zima, většinou. Se spánkem je to horší. Při sledování pohybu hvězd občas upadnu do spánku, ale jen tak na pár minut. Když jsou po třetí hodině ráno konečně vidět světla prvních čelovek směřujících k nástupům, mám radost a těším se na úsvit.
Je celkem chladno a nechce se nám ze spacáku. Posnídáme něco malého. A jakmile je vidět na stupy a chyty, vyrážíme. Z probdělé noci jsme dost unavení a je nám pořád chladno. V podstatě se celý den třesu zimou. Brzy nalézáme do neuvěřitelně oslizlé spáry, kterou bych lézt po tmě nechtěla. Několikrát z ní dokonce vyjedu. Kluci nás dolézají ještě před bivakovací policí. Tam si dáváme pořádné jídlo. Asi by se tu spalo pěkně v závětří. Objevují se další lezecké dvojky a provoz na cestě začíná docela houstnout. Několik délek se s nimi stále míjíme, ale nakonec je pustíme před sebe. Je to pak mnohem lepší. Zvlášť pubertální Frantíci byli dost otravní. Stejně se nakonec všichni ostatní zaseknout kousek pod převisem před nejobtížnějším úsekem, kde je snad šest nebo více lidí najednou u štandu a musí dlouho čekat. Převis je možné hákovat zprava, nebo čistě oblézt zleva. Většina jde zleva. Následuje pár délek, kde je moc pěkné technické lezení.
Po nich ještě kus lámavou a hůře zajištěnou cestou k vrcholu. Zde trochu bloudíme, ale nakonec to Adam trefí správně. Poslední délkou je choďák po volném kamení. Šťastní se ocitáme se západem slunce na vrcholu. Výhledy jsou super, uděláme pár fotek a rychle k sestupu, abychom stihli slanit za světla.
Celkem bez problémů nalézáme štand a slaňujeme na ledovec. Po zadku sjedeme neprudší část, jít se opravdu nedalo, zkoušela jsem to. Jsem ráda, že jsem si nevzala tenisky, ale boty s pořádným vzorkem na podrážce. Začíná se stmívat a my si jen matně pamatujeme směr ke stanici lanovky, odkud by měla vést turistická značka. Po tmě zakufrujeme a začneme scházet příliš dolů přímo k Lago di Fedaia. Cesta je to nepříjemná, samé balvany a klouzající šotolina. Jdeme hodně dlouho. Adama začínají chytat křeče do stehen. Oba jsem dost unavení. Kluci už nám nervózně telefonují, jestli jsme v pořádku. Nakonec zahlédnou i světla našich čelovek. Před námi se objevuje nějaký skalní práh a nelze odhadnout, bude-li možné jej překonat. Adam se rozhodne, že už nikam nejde a chce podruhé bivakovat. Nakonec ho tam nechám i s batohem a jdu se podívat, zda se přece jen nedá sejít k silnici u jezera. Cestou dolů narazím na červenou značku a zanedlouho i na kluky, kteří nám vyrazili naproti. Chvíli hledáme Adama a společnými silami se nám ho podaří přemluvit k cestě dolů. Za 15 minut jsme u auta, už jen přejedeme sedlo a zapíchneme to v lese kousek od kempu u Malga Ciapela. Konečne se po dlouhých 40 hodinách uložíme do vodorovné polohy.
We cannot display this gallery
Dolomity obecně mají hluboký a poměrně jednotný geologický základ z metamorfovaných hornin, nebo krystalické břidlice. Nad tímto základem se rozkládá obrovský talíř porfyrické skály zvaný „Bolzanoa“ (ignimbrit, tuf a láva) vsazený v důsledku obrovského a dlouhého období sopečné činnosti během permu (zhruba před 250 miliony lety). Nad ním jsou písčité depozity se stmelenými říčními naplaveninami. Ty jsou vloženy spolu s vápenitými depozity vzniklými z rozšiřujícího se druhohorního moře zvaného Tethys, které existovalo před více jak 180 miliony lety. Na dně tohoto moře se s pomocí nové vulkanické činnosti vytvářely skály a masivy, které se postupně formovaly až do dnešní podoby. Dolomit chemicky sestává z uhličitanu vápenatého a hořčíku. Skály jsou zde složeny z dolomitu obsahujícího 50 – 90% karbonátů, které nahradily samotný uhličitan vápenatý. To ovlivňuje tvary dolomitských vrcholů, věží, říms či nakloněných rovin. Skalní stěny jsou méně odolné proti erozi a tak získávají na své strmosti a hřebeny na rozeklanosti (zdroj: wikipedia).
Nahrávání ...
